Vraťme se do doby, kdy byl internet ještě v plenkách. Je rok 2004, právě jsme vystoupali na horu Blaník a bylo nám smutno. Manipulací a zastrašováním včetně dotací na vstup jsme věděli, že svoboda po patnácti letech končí a na dlouhá léta budeme opět v další instituci podobné komunistické RVHP.
V našem čele šel Václav Klaus jako prezident a skutečně převládal tenkrát smutek.Toto je však všeobecně známo. Daleko však méně je známo, co mu (a nám) tenkrát vyčítali a jak argumentovali. Stojí to za to přečtení i po tolika (nebo právě proto) letech. A mnozí si rádi přečtou.
Začněme ještě později:
Jiří Pehe - Klaus: Euroskeptik a demagog
10. 12. 2001
Projev Václava Klause na půdě Evropského parlamentu, v němž zpochybnil evropskou integraci, vyvolal kontroverzi zejména proto, že Klaus, který měl v Bruselu reprezentovat Poslaneckou sněmovnu a Českou republiku, zjevně neměl mandát k projevu, který byl v příkrém rozporu jak s většinovým míněním sněmovny, tak s oficiální zahraničněpolitickou linií českého státu.
Pokud chtěl Václav Klaus prezentovat své euroskeptické postoje, mohl tak učinit například během nedávného veřejného slyšení k zahraniční politice v Senátu, kterého se zúčastnili nejdůležitější tvůrci české zahraniční politiky včetně prezidenta Václava Havla. Václav Klaus se však z tohoto slyšení omluvil oficiálním dopisem Petru Pithartovi s odůvodněním, že k prezentaci názorů na zahraniční politiku nemá mandát sněmovny! To, že o několik dnů později pro něj nebylo problémem vystoupit v Bruselu jako reprezentant sněmovny způsobem, který se zjevně o žádný mandát, přinejmenším pokud jde o obsah projevu, neopíral, hodně vypovídá o jeho chápání demokracie.
Klausův projev byl nešťastný i proto, že byl místy věcně nesprávný a demagogický. Shrneme-li hlavní body, Klaus tvrdil, že pokračující integrace Evropy, která zesílila přijetím maastrichtských dohod před deseti lety, nerespektuje státní svrchovanost, potažmo parlamentní demokracii v členských zemích, a oslabuje roli národních parlamentů. V tomto kontextu se ohradil proti "automatickému" posilování Evropského parlamentu. Protestoval též proti zneužívání teroristických útoků na USA k "plíživému" poevropšťování obranné a bezpečnostní politiky. Kořeny těchto jevů jsou podle Klause v protiliberálních, protidemokratických, protitržních, protiamerických pozicích a ideologiích.
V čem se Václav Klaus mýlí? Tak především, proces částečného odevzdávání suverenity národních států na nadnárodní úroveň Evropské unie byl od začátku společným demokratickým dílem členských zemí včetně hledání složitých kompromisů. O automatismu či plíživosti těchto procesů může mluvit jen někdo, kdo procesu evropské integrace buď nerozumí, anebo, ještě hůře, demagogicky jej zkresluje kvůli svým vlastním domácím politickým záměrům.
Národní politické elity, které integrační kroky vyjednávají, nemohly nikdy prosazovat opatření, jenž by byla v zásadním rozporu s veřejným míněním a vůlí voličů, které reprezentují především národní parlamenty. Navíc v některých zemích se občané k zásadním integračním krokům mohli vyjádřit v referendech. Posilování role Evropského parlamentu je logickou odpovědí na to, co Klaus a jeho strana též kritizují - tedy údajný demokratický deficit Evropské unie.
Cesta zpět do minulosti, před Maastricht, jak navrhuje Klaus, je utopickým řešením už proto, že sílící protiintegrační konsenzus, o kterém Klaus mluví, v Evropě ve skutečnosti neexistuje. V jeho radikální podobě ho v dnešní Evropě reprezentuje možná právě jen Václav Klaus, nejhlasitější britští euroskeptici a rakouský xenofob Jörg Heider.
O tři roky později - 2004
V čem se Klaus mýlí
Evropa prý neřeší své problémy, tvrdí prezident Václav Klaus v textu, který minulou sobotu otiskla příloha MF DNES Kavárna. A dodává, že je stále nervóznější z toho, jak probíhá diskuse o Evropě. V článku pak vyjmenovává řadu údajných deficitů evropského integračního projektu. Ve skutečnosti lze být stále nervóznější z toho, jak o Evropě diskutuje Václav Klaus.
Prezident ČR nejprve identifikuje v současné Evropě celou sumu nepříznivých trendů: dlouhodobý pokles ekonomické výkonnosti, narůstající preference radikálních hnutí, ztrátu kulturního dynamismu (jdoucí ruku v ruce s vítězným tažením multikulturalismu), ztrátu sebedůvěry i ztrátu pracovní etiky, ztrátu vazby mezi odměnou a výkonem, narůstající krátkozrakost, ztrácející se leadership v podobě odosobnění rozhodovacího procesu, narůstající nedůvěru v politiku, podkopávání národní identity. Ponechme stranou, které z těchto procesů jsou skutečné a které jsou utkvělými myšlenkami prezidenta. Břemeno důkazu je na něm. Klaus však nic nedokazuje, jen tvrdí. Když už ovšem vidí v Evropě tak závažné problémy, měl by analyzovat příčiny tohoto údajného marasmu. V tomto ohledu se nedozvíme nic: zda to všechno nějak souvisí s procesem globalizace, s novými technologiemi, se stárnutím evropské populace nebo s jakousi plíživou proměnou v evropské psýché.
Václav Klaus, který jinak zásadně vystupuje proti zaměňování pojmu Evropa a Evropská unie, navíc přechází od svého katastrofického výčtu evropských problémů přímo k výčtu deficitů EU. Nelze se tak ubránit dojmu, že mu tentokrát Evropa a EU splývají účelově v jedno a že zmíněné evropské deficity přičítá vlastně EU. Pak už je to jen krok k „odstřelu“ evropské ústavy. Podle prezidenta jde o dokument s dalekosáhlými důsledky pro svobodu a prosperitu jednotlivých občanů starého kontinentu.
Je tomu opravdu tak? Mnoho význačných evropských státníků vnímá evropskou ústavu přesně naopak: jako nástroj, jenž má neutralizovat možné problémy spojené s horizontálním rozšířením EU. A Listina práv a svobod, která je součástí ústavy, má svobodu občanů členských zemí EU dále prohloubit. Může český prezident vyjmenovat jediné konkrétní omezení individuální svobody, které nastalo naším vstupem do EU nebo které nastane přijetím evropské ústavy? Odpovídá si výčtem dalších údajně pochybných premis, na kterých stojí evropská integrace. Z Evropy, která v minulosti neexistovala jako kolektivní entita, se prý někdo snaží kolektivní entitu vytvořit prostřednictvím pohádek, učebnic, projevů atd. Dochází, tvrdí, k násilné homogenizaci prostřednictvím harmonizace a standardizace pravidel lidského chování. Je prý potlačována konkurence. Dochází k byrokratizaci a centralizaci. Trh je prý omezován viditelnou rukou všemocných regulátorů. Toto vše prezident Klaus nazývá ideologií „europeismu“.
Ve skutečnosti většina Klausem zmíněných deficitů má máloco do činění s projektem politické integrace Evropy, nýbrž se skutečností, že EU je jednotným trhem, se svobodným pohybem osob, zboží, kapitálu a služeb. Harmonizace pravidel je v rámci tohoto společného tržního prostoru nezbytná, jinak by nemohl fungovat. Ekonom Klaus to jistě ví. A jistě také ví, že nikdo masivně nepotlačuje v tomto prostoru konkurenci. Naopak, evropské antimonopolní instituce jsou efektivní. Pokud by se měl společný evropský tržní prostor stát, jak si přeje Václav Klaus, Evropou neregulovaných trhů a zcela suverénních „malých“ států, projekt nejspíš zkolabuje. To je samozřejmě také řešení, avšak domyslel český prezident důsledky takového vývoje?
Jinými slovy, pokud Václav Klaus chce, aby se o Evropě vedla poctivá diskuse a aby on sám byl brán vážně, musel by vysvětlit, jak by politicky a ekonomicky jeho Evropa - Evropa bez toho, co nazývá „europeismem“ - fungovala. Obecné fráze o neregulovaných trzích, štíhlých (suverénních) státech a odbourání intelektuálského snobismu i politické korektnosti nestačí. EU se od minulých projektů evropské historie liší především v tom, že není utopií. Je to konkrétní politická reakce na krvavé evropské dějiny. Je to výsledek nesčetných kompromisů - projekt, který se posunuje dva kroky dopředu a jeden krok zpět. Je to jistě projekt nedokonalý, ale nestojí za ním žádná utopická ideologie. Klaus si v podobě „europeismu“ takovou ideologii vymyslel a chce proti ní bojovat. A právě v tom se on sám podobá nebezpečným „intelektuálním snobům“, kteří v podobě svých utopií zavlekli v minulosti Evropu do katastrof.
MF Dnes - Kavárna - 14. 12. 2004
Je rok 2018 a není problém zjistit, kdo je hlupák a kdo přesně věděl, kam se řítíme. Nyní odchází Velká Británie, lidé se napříč Evropou bouří víc a víc a Jiří Pehe vyučuje moudra na americké univerzitě v Praze s Monikou Pajerovou, sestrou Káťi Biomasové - Bursíkové.
A jenom taková maličkost: originál já, jako autor NÁZORU - Petr Pokorný
rok 2003 před vstupem do EU
Je rok 2018 a kdo kde stojí, kdo manipuluje, kdo je podvodník a CO JE TA KAVÁRNA si můžete ověřit sami.