Čím větší vládní lež a propaganda, tím větší odpor je lidu.Čím větší odpor lidu, tím více je důležitý aparát nohsledů, který ten lid má umlčet. A čím větší aparát, který má lid umlčet, tím více ministr údajné antipropagandy vyžaduje navýšení peněz na svůj rezort. Pálení čarodějnic bylo tenkrát, pálení čarodějnic je i dnes.
Pouze forma se změnila, ale logika, kdy zloděj křičí - chyťte zloděje platila tehdy i dnes. Šmíráci chodili tenkrát poslouchat za dveře, dnes šmírují na internetu. Ta logika, že myšlení lidu je nebezpečné vždy byla a platí to i dnes: vnutit lidu co si má myslet a potrestat ty, co mají vlastní názor! Vidíme to na zoufalých akcích ministerstev vnitra, viděli jsme to při represích komunistů na Palachovy týdny či 21. srpen a stejně tak to bylo na dvoře Ludvíka XIV, kdy skutečný básník řečený Špína žil.
A jeho krásná žena dozajista
nechá ho zavřít v temná místa,
aby pak v Louvru vesele
vymetala cizí postele...
"Z toho, co nám urvou od huby a hrdel,
dvoru roste panděro a ...,
Je zajímavé, že každá vláda, která tyto represe zavedla, byla usvědčena ze zločinu proti vlastnímu lidu
Nikdy se nestalo, aby lid neměl pravdu. Naopak prakticky pokaždé se nakonec provalilo, že režim, chtějíce si navěky udržet svojí pozici, svoji hru teroru prohrál a mnohdy byli strůjci represí tvrdě potrestáni. Ale pravdou je, že nejdříve to často odnášeli ti, kteří se vzepřeli. Kubata dal hlavu za Blata, Milada Horáková za odpor proti komunistům, o dřívějších dobách jako gestapu ani nemluvě.
Kdo byl Básník Špína alias Claude Le Petit?
Francouzský básník a pamfletista, jehož přezdívka: "Le Poet Crotty", znamená Básník - bahno. Claude Le Petit se narodil ve stejném roce jako "král Slunce" - Ludvík XIV, v roce 1638, jako syn krejčího. Takže téměř celý krátký život prožil "ve stínu" tohoto absolutistického panovníka, který se dostal na trůn jako čtyřletý, ale ještě nebyl schopen samostatné vlády. Francie tehdy byla v rukou dvou Regents - jeho matky a kardinála Mazzarina, který zemřel v roce 1661 a tehdy se Ludvík konečně sám chopil moci s významnou větou ,,Stát jsem já. Claude byl studentem, básníkem a pamfletářem. Vyrůstal v kolegiu bratří jezuitů, avšak hodně si z jejich nauky nevzal.
Vystudoval právo, stihl napsat množství básní a pamfletů a po jeho smrti byla vydána i kniha. Básníky můžeme považovat za jedny z prvních předchůdců žurnalistů, do svých básní vkládali informace o sociálních poměrech či společenských událostech. Žil na rozhraní dvou literárních období baroka a klasicismu. Baroku vládlo motto: marnost nad marnost. Lidí se zmocňoval pesimismus, beznaděj, zoufalství, nedůvěra v pozemský život. Do popředí se dostalo náboženství a víra v záhrobní život.
Claude měl zálibu v psaní satirických a obscénních textů jako například "La Chronique scandaleuse ou Paris ridicule" (Skandální kronika nebo směšná Paříž) či "Le Bordel des Muses, ou les neuf Pucelles putains" (Bordel múz, nebo devět zkurvených panen). Jeho nejznámějším dílem je pamflet o smrti homosexuála Chaussona (Chaussonovo omluva neboli Sonet o smrti Chaussona)
I tehdy v 17. století řešili překročení míry homosexuality stejně jako dnes. I tehdy jako dnes to homosexuálové vyřvávali do světa. Ale zatímco na konci minulého století to byla (pochopitelně) újma duševní, tenkrát každý, kdo byl přistižen, byl upálen na hranici. A těm, co jako v Sodomě nejen, že prováděli hříchy mezi stejnými pohlavími, ale i to vyřvávali do světa, byl vyříznut před upálením jazyk, aby to nemohli vyřvávat dál. Náš Claude Le Petit byl ovšem upálen za jiné: jeho pamflety byly natolik výřečné, ale i satiricky obscénní, že to příliš přitahovalo chudinu a ta se tímto způsobem dozvídala, jak ta zbožná vrchnost a inkvizice ve skutečnosti žije.
Třžnice Les Halles neboli Zolovo břicho Paříže, než byla zbourána
Samozřejmě viděno dnešníma očima to nebyl žádný poeta, ale v době "břicha Paříže", kde se rojilo podsvětí a kam se vrchnost bála vkročit jako do dnešních ghett, se sice na nějaké slůvko nehledělo, ale v okamžiku, kdy ostny básníkovy byly namířeny proti inkvizici a navíc, kdy po souboji zabil kněze a žil jak žil, lze pochopit, proč byl nakonec na náměstí Le Greve ve svých 23 létech upálen.
