Archív - Domácí

 Jsem Čech, jsem Pražák, ba co víc, moji rodiče a prarodiče pochází z míst, kde se SS jednotky vyřádily nejvíc: Pankrác, Zelená liška, Nusle a … Reitknechtka.

Statek Reitknechtka

 květen 1945

  Byl konec dubna roku 1945 a na statku Reitknechtka bylo „Boží dopuštění“. Badatel Ledvinka a Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu to popisují takto: . Jeden z pomníčků stojí i u statku Reitknechtka. Odtud hájila pankráckou pláň nad michelským údolím početná skupina povstalců. Za jejich podporu byly po dobytí Reitknechtky jednotkami SS vyvražděni všichni pracovníci statku i se svými dětmi.

Druhý, velký pomník Reitknechtka,

Ne, nebyla to úplná pravda. Několik jich přežilo, (tam totiž byly ještě ukryté dvě malé skupiny žen a dětí), ale prostě chtěly zapomenout na zrůdné SS komando a na zvěrstva, která tam zažily. Tak potom mlčely. Naše matka byla v pátém měsíci  těhotenství (nejstarší sestra), když se několika maminkám podařilo ukrýt v nejhlubším sklepě. Mimo dětí tam byla i jedna další maminka (také těhotná), která byla postřelená do břicha a naší matce zemřela na klíně. Po mnoho dní si rozdělovaly po jedné kostičce čokolády na den (nikoliv celé, ale kostičce) a trochu vody. Malým dětem zakrývaly ústa, aby ani nehlesly. Ve dne, v noci. Náš otec, který tam dorazil za matkou, netušil, že tam je komando SS. Když tam v noci přišel, bylo už pozdě na návrat. Jen Bůh ví, jak se mu to podařilo, ale byla tam hromada písku a vždy s sebou nosil trubičku, kdyby byl zával a cukr na přežití. Když slyšel dupání jednotek SS, zahrabal se do písku a dva dni dýchal pouze trubičkou a ležel zahrabán.

Proč tam ty ženy byly? Na konci války nebylo už mléko, ovoce, mnohdy ani chléb a tento statek skýtal pro místní záchranu. Mnohdy jim kulky létaly nad hlavou, ale jak naše matka říkala, ony to tak nebraly. A až teprve po válce se mnohé zhroutily a léčily se.

Pokud si dobře pamatuji (rodiče nám o tom nechtěli říkat, snad pouze jednou či dvakrát ve slabší chvilce promluvili) otec asi po dvou dnech slyšel střelbu a vzdalující se běh SS, riskl to, a vyběhl na opačnou stranu. Přežil. V tu samou chvíli vyběhla druhá skupina ze sklepa a také část přežila. Ale za cenu, že ta část, která je na pomníku, se už konce války nedožila. (Doplnění - na dvou pomnících) Co se pravděpodobně stalo? V druhém úkrytu se jedno děcko nepodařilo uhlídat a začalo plakat. Když to jednotky SS zaslechly, začaly do sklepa házet granáty a ty, co vyběhly ven, jednoduše postřílely. A toho zmatku a hrůzy využila skupina, ve které byla matka a podařilo se několika zachránit. Až o několik dní později se spolu opět matka s otcem setkali a teprve pak s hrůzou, ale i se štěstím zjistili, jak byli včetně mé sestry (nenarozené) všichni tři blízko smrti a dokonce na jednom místě a jak se zázrakem zachránili.

 Tenkrát naše matka říkala, že tam schází jména dalších zastřelených dětí a maminek (podle počtu), ale nešlo je dohledat.

Jakoby nestačila jedna zvrácenost.

To, že se pak dostali do bezpečí, (všude se střílelo a lidské masakry byly šílené), bylo zásluhou i Vlasovců, kteří Praze pomohli a mnoho jich za Prahu padlo. (Doplnění dole)

Konec války - květen 1945

Jednotky SS si v Praze počínaly velmi krutě - popravy zajatých povstalců, ale také vraždění těhotných žen a dětí. Nejhorší zvěrstva se stala v okolí Zelené lišky, kde povstalci obklíčili školu SS. "Ti esesáci ze školy na Zelené lišce označovali budovy, ze kterých se na ně střílelo, a potom popravovali lidi, kteří byli v těch domech ukrytí," popisuje tehdejší události Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Jedním z epicenter tvrdých bojů byla Pankrác

Boje v této pražské čtvrti připomínají už jen pomníčky a místopisné názvy. Ulice 5. května, Obětí 6. května nebo stanice metra Pražského povstání. Jeden z pomníčků stojí i u statku Reitknechtka. Odtud hájila pankráckou pláň nad michelským údolím početná skupina povstalců. Za jejich podporu byly po dobytí Reitknechtky jednotkami SS vyvražděni všichni pracovníci statku i se svými dětmi.

Právě Pankrác se na několik dní proměnila v krvavé frontové bojiště, kde se bojovalo o celou Prahu - jedna z největších barikád vyrostla například na rohu náměstí bratří Synků. "Barikády byly hlavní strategický prostředek povstání. Vyrostly z velké části 6. května a odhaduje se, že jich bylo přes dva tisíce. Bojů na barikádách se zúčastnilo asi 30 tisíc Pražanů," dodává Václav Ledvinka z Archivu hlavního města Prahy.

Reitknechtka z jiného pohledu

V kritických chvílích přišla Praze nečekaná pomoc od Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Vlasova. Vlasovci byli bývalí rudoarmějci, kteří v německém zajetí vstoupili do nacistických služeb. Koncem války se snažili projít na Západ a vzdát se Američanům. Národní rada však z obavy před reakcí Sovětského svazu odmítla uznat vlasovce za spojence, což vedlo v noci na 8. května k jejich odchodu. (Totéž tenkrát říkal i náš otec!) Za to, že obětí povstání bylo jen "dva a půl tisíce" Praha vděčí právě kontroverzním Vlasovcům. Ti totiž nasadili v ulicích Prahy do bojů s nacisty dvacet tisíc dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků.

První ozbrojené potyčky byly v Praze vidět už 4. května

O den později pak povstání vyhlásil Český rozhlas, to bylo krátce po poledni, v ulicích města se ale bojovalo už od rána. Londýnský exil se snažil přesvědčit americké velení o nutnosti zásahu do bojů o Prahu. Američané však trvali na dohodě s Rudou armádou, podle níž byly Čechy sovětskou operační zónou. Rudá armáda, která zahájila Pražskou operaci 6. května, se musela nejprve probojovat přes Krušné hory. O dva dny později, 8. května, pak byla s Wehrmachtem podepsána dohoda o příměří, kterou neakceptovaly oddíly SS. V návaznosti na všeobecnou kapitulaci německých sil v Evropě podepsal 8. května velitel německých jednotek generál Rudolf Toussain s národní radou dohodu o kapitulaci. Rudá armáda pak přijela do Prahy 9. května.

Z dostupných materiálů vyplývá, že za pomocí Pražanům stál generál Buňačenko z řad Vlasovců, zatímco generál Vlasov byl proti. Proč se věrohodně nedá zjistit.

Co bych závěrem rád dodal: nejen naše rodiče, ale celý národ Němcům odpustil. Už v roce 1965, dvacet let po strašné válce a desítkách milionů mrtvých jsme dokázali k sobě nacházet cestu. Dnešní bývalí bolševici, co se z nich stali zarputilí kapitalisti (Rychetský, Štětina a další) jsou dnes obránci USA a ani po třiceti létech Rusům ne. 

 25.8.2019

Dodatečné doplnění: u pomníku Reitknechtka jsem se sešel s ještě žijícím pamětníkem, který výše malinko poopravil. Nechám původní verzi a dodávám jeho vzpomínku. ROA přímo na Pankráci nebyla, ale pár vojáků se tam dostalo společně s Rudoarmějci, proto jsou i na pomníku - viz výše. Ta pomoc byla v tom, že se Němci zalekli: ze severu se řítila Rudá armáda maršála Koněva a hodiny scházely do jejich příjezdu do Prahy a z jihozápadu proti nim najednou obrátili zbraně jejich spojenci - část Vlasovců, které Himmler velmi kvalitně vybavil a ti jim najednou vpadli do zad. A po zprávě, že Berlín je prakticky kaput, většina Němců začala bezhlavě prchat přes Smíchov na západ, kde jim do zad stříleli naši lidé a proto byly další masakry. Často to prý byli i patnáctileté, vystrašené děti, které poslali Němci na frontu. A i on potvrdil, že změna Vlasovců všechny šokovala, ale Pražané, nejen komunisti tuto účelovku na konci války odmítali: většina Pražanů ve Vlasovcích viděla fanatické vrahy, kteří se neštítili ničeho. A konec války posunut na osmého je zločin, protože se ještě devátého bojovalo po Praze a až 12.května 1945 střelba po Praze utichala. A nazlobeně vyprávěl, že to byla úlitba, aby Československo mohlo dát větší zásluhy americké armádě. Mrzí mě, že jsem jeho vyprávění nenahrál alespoň na mobil. Musím přiznat, že i na magistrátu Prahy jsem toto dohledal a výmysl to není.