Co je vlastně svoboda (první kapitola)
Zkreslené představy o svobodě většiny občanů dávají možnost zneužívání svobody ve jménu samotné svobody těmi, co ji zneužívat chtějí. A pokud si většina občanů neuvědomí, že svoboda jednotlivce není bezbřehá libovůle dělat si, co chci, ale její pravidla velice tvrdě narazí na hranice a mantinely svobody druhého, bude společnost stále nemocná. Ten, kdo svobodu a její pravidla pochopí, překvapeně zjistí, že právě naopak jsou mantinely naprosto neprůstřelné a jasné.
Ale pochopit zákony a zákonitosti svobody není tak jednoduché, jak si mnozí myslí a jak se z prvního pohledu zdá. Na příkladech si ukažme, že tyto hranice jsou skutečně ostřejší než psané dodatečné zákony. Zatímco justiční právo se dá ohýbat a kroutit jak paragraf, a nakonec sice vítězí právo (silnějšího) a nikoliv spravedlnost, v případě svobody vždy zvítězí spravedlnost nad právem!
Dejme si na každou obyčejnou činnost místo zákona známou definici svobody: má svoboda končí tam, kde druhého začíná!
A rázem zjistíte, že žít v tomto systému znamená značné úsilí každého jednotlivce toto dodržet. Jednoduché příklady: mohu křičet, ale nesmí to rušit druhého. A ejhle, najednou v domě, na ulici, v kostele, prostě tam, kde druzí dodržují onu hlukovou hladinu klidu, jsem nucen i já totéž dodržovat, nebo poruším svobodu druhých. Mohu si jít kam chci, ale nesmím překročit místa, která by už rušila druhé. Například šmírování (jasný příklad paparazzi), narušovat soukromí druhých, neboli v každé činnosti se musím ptát sám sebe, kde končí má hranice svobody a začíná druhého.
A co pejskaři? Jejich miláček je strašně hodný, a co maminka, kdy její jedináček je strašně hodný? A štěkot obrovského „pejsánka“ v bytě sledujeme s láskou, zatímco soused šílí, protože jde spát, nebo se budí miminko. A ani nemluvě na ulici, kdy nepřítel je vždy ten, kdo milovanému pejskovi brání v pohybu, přestože ten má v tlamě kus nohavice kolemjdoucího, nebo alespoň na něj zběsile vrčí. Náš pejsánek (doga) nic nedělá, jenom se usmívá, zatímco postižený (já) se třese strachy. A ječící nevychované dítě, žádající pamlsek či hračku? Uvědomí si ona maminka, že její jedináček deprimuje okolí a oni mají právo na klid a normální život, nikoliv na poslouchající vřískot?
I toto je součástí svobody, kdy občané (nebo část) už ani nechápe, co svoboda skutečně znamená: ohlídat sám sebe, aby neohrožoval svobodu druhého.
Samozřejmě v době 20 či 21 století už některá zvyková práva a svobody nelze dodržet. Silnice bezhlučné nebudou, stejně jako letadla létat potichu neumějí. Hledá se určitá míra tolerance. A tak se určitá skupina (množina) občanů dohodne na svém zástupci, který v daných možnostech tyto svobody musí hájit. A ten název nese zastupitelná či parlamentní demokracie (1). Bohužel přemíra zakroucených paragrafů a justiční moc si uzurpuje právo nad tyto zákony a svoboda a demokracie pod tíhou paragrafů se vytrácí. A čím více jsou občané nespokojení, tím více justice uzurpuje svoji moc, přidává další zákony v zájmu upevnění moci a občan se stává pouhým břemenem a platícím prosebníkem místo hrdého, svobodného homo sapiens sapiens!
Svoboda by měla být nad zákony a nikoliv naopak, jak je to dnes!
(1)
První politické uspořádání, v němž se uplatnily některé demokratické prvky, vzniklo v řeckých městských státech (zejména v Athénách) a trvalo přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Tato demokracie se však vztahovala jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu, tedy na menšinu. Je důležité zdůraznit, že se občanská práva nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky, proto není možné tento systém považovat za demokratický v moderním slova smyslu.
Volba probíhala losem, tudíž rozhodovala náhoda a nikoli volič. Po obsazení řeckých států Římem tato částečná demokracie jako systém státního zřízení na dvě tisíciletí zaniká. Řecká přímá demokracie byla nejen procesně, ale i obsahově značně odlišná od současné – zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Sokratés byl odsouzen k smrti athénským shromážděním, případná ostrakizace záležela na momentální náladě hlasujících atp.
Na počátku novověku se demokracie objevuje nejdříve v Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. V druhé polovině 18. století vzniká demokracie ve Spojených státech amerických, byť ve smyslu republikánství. Demokratickým étosem byly živeny i některé proudy Velké francouzské revoluce. V průběhu 19. století vznikají z těchto zdrojů novodobé liberální demokracie po Evropě, pro něž jsou zcela novými znaky jednak zastupitelský systém, jednak liberální výdobytky plného osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince.
