Po internetu běhá text v různých modifikacích, který si přisvojují a zneužívají různé zájmové skupiny. Jedná se o mnoho miliard, tudíž lze snadno pochopit, proč. Původní text není dokonalý a proto ho autor doplnil posledním odstavcem. Vysvětlení původní "nedokonalosti" lze však snadno pochopit. Zde jsou autentická slova pro naše zveřejnění:
"Udělal jsem to, protože jsem zjistil, že jsem vycházel z interního materiálu pro valnou hromadu ČSTV, v níž byly některé skutečnosti a čísla zkresleny, aby přesvědčily delegáty. Tuto svou chybu jsem napravoval už na podzim roku 2012 v třídílném seriálu o Sazce v časopise Hattrick."
| Vážený pane Skramlíku, hluboká poklona. Takto se má investigativní novinařina dělat. Dnes je jí pomálu. Občas vyplavou na povrch skutečnosti, ke kterým se v původním materiálu nemůže novinář dostat. Ale jenom ti nejlepší mají vnitřní sílu, aby sami dokázali uznat svoji chybu, byť na podstatu nemusí mít praktický vliv a pouze korigují náhled na různé osobnosti. A Skrytá Pravda chce podávat autentická svědectví, nikoliv "nějak zájmově upravené". Petr Pokorný |
Původní text, který vyšel poprvé na blog.idnes.cz a následně v knize s titulem Internet jako nástroj výchovy ke zbabělosti z roku 2014 s aktuální poznámkou.
Duben 2012
Měl jsem před 15 lety v redakci velký průšvih kvůli Aleši Hušákovi, tehdejšímu generálnímu řediteli loterijní společnosti Sazka. Jeho úřadování skončilo v roce 2011 bankrotem firmy. V sobotu 28. dubna jsem si na ten malér vzpomněl. V roce 1997 jsem málem skončil na dlažbě, protože jsem na stránky toho deníku vypustil „Krakena“. Dostal jsem se k dokumentům, které svědčily o tom, jak je Sazka v dluzích, ožebračuje český sport, dává mu méně a méně, ale přitom si žije nad poměry. Kdyby se tím někdo v roce 1997 vážně zabýval, tak by Sazka vloni bankrotem neskončila. Jenže v roce 1997 šlo jenom o to, jak mi zavřít hubu.
Vypustil jsem tehdy zprávu o tom, v níž byla čísla, jak klesají příjmy ČSTV a jeho svazů, přičemž management Sazky pobírá tučné stotisícové a milionové odměny, stejně jako její představenstvo, výjezdní zasedání se konají v mexickém Acapulku nebo v Jižní Africe, všichni jezdí novými volvy a podobně. Měl jsem připravena dvě pokračování. Hušáka to rozlítilo, zavolal šéfredaktorovi a druhý den v 10 hodin jsem stál v pozoru před jeho kanceláří, že si o tom ve třech promluvíme. Nedošlo k tomu. Chvíli jsem čekal, po deseti minutách vypadl z šéfredaktorny nějaký Hušákův fámulus, podal mi ruku a pravil. „Už je to vyřízené, pan šéfredaktor vám všechno řekne.“
V šéfredaktorně to proběhlo asi během tří minut. „Podívej se,“ pravil šéf. „Sazka nám navýšila roční objem inzerce z 12 na 18 milionů. „Takže si ta svá pokračování strč do p*dele, jinak máš padáka na hodinu. Námitky?“
Byl jsem jako opařený. Pracoval jsem tehdy v největším deníku v zemi a měl jsem prominentní pozici investigativního sporťáka. Přinášel jsem kauzy a přispíval jsem ke zvyšování nákladu. Užíval jsem si tu prestiž. Nechtěl jsem o ni přijít.
Dnes se omlouvám celému českému sportu za svou zbabělost. Měl jsem se vzepřít a nechat se vyhodit, vzali by mě tehdy v každé jiné redakci. Zvláště s mými kontakty a materiály, které jsem měl v rukávě. A nejen o Sazce. Měl jsem to všechno zveřejnit. Jenže v ten den jsem si uvědomil jednu věc, že ani v demokracii hlavou zeď neprorazím. Do roku 1989 to chodilo tak, že šéfredaktoři všech důležitých médií každé úterý narukovali na tiskový odbor ÚV KSČ a dostali instrukce, co se může a nemůže. Diktát strany byl zavazující, všechno platila. Po roce 1990 se to změnilo. Diktát strany nahradil diktát inzerce. Výsledek je do jisté míry stejný. Kdo dává inzerci a platí, ten si může diktovat, co bude v novinách. Rozdíl je jen v tom, že je tu víc stran a víc firem spojených s těmito partajemi. Existují na to specializované reklamní agentury, které perou přes inzerci peníze pro politické strany. Také platí a také si diktují. Vlastně jsme v médiích žádný krok dopředu neudělali, svoboda médií je iluzorní. Každé médium má někoho, kdo diktuje.
Nehodlám moralizovat Aleše Hušáka. Byl prostě jen šikovný a dělal to, co mu akcionáři dovolili. A dovolili mu hodně, protože jim za všechno dobře zaplatil. V sobotu jsem se na valné hromadě ČSTV v Nymburce dověděl, že Sazka se od roku 1997 nikdy nedostala z řetězce dluhů. Nakonec jí zlomila vaz polyfunkční megalomanská aréna ve Vysočanech, jejíž výstavbu Sazka financovala. Neměla na to, ale pokračovala v tom.
Tuto halu si přál stát a realizací pověřil tehdejšího náměstka ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Ladislava Malého jako vládního zmocněnce a tehdejšího šéfa hokejového svazu Karla Guta. Stát se zachoval jako naivní debil a nechal je konat, jak konali. Detaily o tom, jak se likvidovala výběrová řízení (kdyby nechali halu postavit prvnímu vítězi výběrového řízení americké firmě Stadivarios, která postavila polovinu hal pro NHL a NBA a zajistila jejich rentabilitu, tak by dnes bylo všechno v klidu...), protože ti, co je vyhrávali, nechtěli nic „pustit“, si teď nechám pro sebe. Vyjdu s tím v pravý čas. Někdo za to skončí v base před hranicí promlčení, ale to je, holt, život.
Do vězení se dostávají lidé za pár „čórek“ nad 5000 korun, ale ti, co kasírují úplatky v desítkách milionů, dostávají státní vyznamenání, vstupují do síní slávy a jsou mezi celebritami. To ale nejde.
Výsledkem však je, že halu stavěla nakonec Sazka. Jak k tomu došlo, si rovněž zatím nechám pro sebe, čas hlavního „grilování“ ještě nepřišel. První rozpočet byl v roce 2001 na 2,75 miliardy korun, v roce 2004 8,5 mld Kč, nakonec převýšil 9 mld. Nakonec s mechanismem financování, spojeným s vydáním dluhopisů se lhůtami splatnosti, vyšplhaly náklady na zhruba 21 miliard.
Bylo zcela jasné, že náklady na výstavbu haly jsou zcela nevratné, ale Aleš Hušák se choval jako grand. Po dostavbě haly v roce 2004 rozdal managementu a představenstvu zhruba miliardu korun na platech a odměnách. Tím je míněno 15 lidí managementu, 10 lidí z představenstva a 11 lidí z dozorčí rady. Všichni si žili jako lordi. V letech 2006 až 2010 bylo utraceno přes 41 milionů za pronájem soukromých letadel, za výlety na olympiády se v letech 2004 - 2010 utratilo asi 70 milionů, na firemní ošacení padlo v letech 2008 - 2010 přes 10 milionů. V budově Sazky na Žižkově, zejména v prostorách užívaných Alešem Hušákem, visela umělecká díla v hodnotě téměř 33 milionů.
Aleš Hušák měl v letech 2007 až 2010 průměrný měsíční příjem 5 638 635 Kč, součet jeho čisté roční mzdy s odměnami v letech 2007 až 2011 je 274 787 259 Kč. Měl zajímavé osobní benefity, např. osobního kuchaře, bezlimitní částky na pohoštění, pohonné hmoty, všelijaké požitky pro členy rodiny. Přitom sportovní svazy, jejichž roční rozpočet by spasily dva až tři miliony, dostávaly částky v řádech statisíců, nebo vůbec nic. Hušák jezdil v Bentley za šest milionů, elita Sazky v Audi A8 4.2 (6 aut) za téměř 13 milionů, k dispozici byl Hummer za 1,5 milionu, pro členy představenstva tu bylo 15 aut zn. Volvo XC 90.
Mnoho špičkových sportovců se nedočkalo žádných příspěvků na svou činnost, přestože k tomu byla Sazka ze zákona zřízena. Hradili si závody na úrovni mistrovství světa, Evropy či Světového poháru ze svého, nebo z prostředků svých osobních sponzorů. Sport finančně skomíral, ale v Sazce to jen fičelo. Aleš Hušák seděl za stolem z palisandru (z Číny) za 1,5 milionu. Firma si koupila zámek s klášterem a pozemky v Rabštejně nad Střelou za 63 145 481 Kč, vilu s pozemkem v Nouzově za 13 365 935 Kč, moravské vinařství Kolby za 44 794 163 Kč.
Sazka už byla na odpis, ale nakoupila u Trutnova pozemky za 383 613 330 Kč pro projekt Arkadia, což mělo být gigantické casino a centrum hazardních her, něco jako evropské Las Vegas. Další centrum hazardu mělo vzniknout v blízkosti Rudné u Prahy. Základní kapitál firmy byl splacen 21. června 2006 ve výši 355 120 000 Kč. Sazka skončila v roce 2011 v bankrotu s pohledávkami, které desetinásobně přesáhly její základní jmění.
K tomu všemu došlo hlavně kvůli tomu, že Aleš Hušák měl volný prostor od zkorumpovaných statutárů a zašel ještě dále - byl zamilovaný do svých vlastních rozhodnutí. A to je velmi nebezpečná kombinace.
Tak mi tedy řekněte vy, co chodíte dvakrát týdně vsadit Sportku a přitlačíte, když je ve hře velký jackpot, jestli je tohle všechno normální. Já a můj bratr jsme sázeli Sportku každý týden, protože jsme sportovci. Nečekali jsme na výhru, ale byli jsme si jisti, že podporujeme sport. Teď už nesázíme. Nepodporovali jsme totiž sport, ale Aleše Hušáka, zkorumpovaný management, představenstvo, dozorčí radu a jejich dolce vita. Byli jsme podvedeni. Stydím se za to, že jsem byl v roce 1997 zbabělcem. V roce 2012 zbabělcem už nebudu.
30.4.2012
Aktuální poznámka – říjen 2014: Musím říct, že byť mě záležitosti kolem Sazky stály během života dlouhodobě hodně nervů a práce, tak jsem názor na roli Aleše Hušáka změnil vzhledem k přístupu k dalším informacím. Dnes je jasné, že za Hušáka šla do českého sportu miliarda korun ročně. Nyní do něj ze Sazky nejde ani kačka.
Hušák si žil tak, jak mu jeho pozice dovolovala, štědře vyplácel ty, kteří mu všechno schvalovali. Halu ve Vysočanech nikdy stavět nechtěl, ale bylo mu to přikázáno akcionáři. Členové představenstva a dozorčí rady za to inkasovali miliony v desítkových řádech. Na Hušákovi byla zodpovědnost.
Jsem nyní přesvědčen, že s Hušákem by Sazka v rukou sportovních a tělovýchovných subjektů přežila dodnes, kdyby nedošlo ke špinavé zákulisní hře. Obětí byl Hušák a výsledkem je fakt, že Sazka je nyní v rukách finanční skupiny KKCG Karla Komárka, který původně šel „do kšeftu“ s Petrem Kellnerem, majoritním vlastníkem skupiny PPF. Komárek nyní vlastní nejen Sazku – Kellnera vyplatil částkou 3,4 miliardy Kč – ale i O2 Arenu ve Vysočanech. Kellner investoval původně podle dostupných údajů 1,9 miliardy Kč a vydělal téměř dvojnásobek.
SAZKA byla lukrativní loupeží za bílého dne s vydatným přispěním akcionářů – ČSTV (nyní ČUS v čele s Miroslavem Janstou), Sokola a dalších organizací. Proti těmto lupičům je Aleš Hušák jen dobře krmené dvoutýdenní kuře.
Kdo je Pavel Skramlík?
| sportovní novinář, bloger a spisovatel |
Píšu teď hlavně knížky pod pseudonymem Felix Boom. Mám na kontě mj. romány Kiosek na pláži, Ježíš Kristus výtržník aneb Třetí zákon a Lepší svět. Také Kuchařku osamělého muže a společenskou studii Jak se rozvádět se ženami a přežít atd. Knížky vydávám ve vydavatelství BLINKR. Jako novinář zůstávám u fotbalu a působím v magazínu Hattrick.
- Bohemians 1905 - 1985, 80 let zelenobílé kopané (1984) - publikace o klubu Bohemians Praha
- Karol Dobiaš - Patino, O fotbalistovi, který chtěl stále jen vyhrávat (1992, Spektrum) - memoáry fotbalisty Karola Dobiaše
- Zákony fotbalové džungle (1998, Eminent) - o zákulisí českého fotbalu
- Coupe du Monde - Francie '98 (1998, ETC Publishing) - o mistrovství světa ve fotbale v roce 1998
- Z královské lóže do pankrácké cely (2001, Hart) - o osudu Františka Chvalovského
