Když jsem včera stál na Česko-slovenském diplomatickém večírku a užíval si tu vřelou přátelskou atmosféru, která tam panovala, tak mi přišlo na mysl, jaká je škoda, že rozdělení Československa dohodnuté v roce 1992 a realizované v roce 1993 není mnohem více akcentováno a dáváno celému světu za příklad, jak se mohou dva národy slušně a kultivovaně rozejít v situaci, kdy jeden z nich již nechce setrvávat ve společném státě.
Hledal jsem v historii podobný případ takto noblesního řešení, jež je dodnes základem našich skvělých vzájemných vztahů, a opravdu jsem žádnou plně srovnatelnou paralelu nenalezl.
Naopak dlouhodobé boje a vzájemné nevraživosti v Baskicku (ETA), Severním Irsku (IRA). Katalánsku a samozřejmě v bývalé Jugoslávii jasně dokazují, že náš klidný "rozvod" v žádném případě není standardem a v učebnicích moderní historie by se měl vyjímat jako etalon toho, jak lze takovou krizovou situaci řešit.
V optice ukrajinského konfliktu pak nelze nevidět, že kdyby Kyjev zvolil v roce 2014 tentýž vstřícný přístup jako Praha v roce 1992, tak tam dnes žádná válka nebyla. Možná stačilo ruskojazyčné menšině nabídnout dialog a možnost vytvořit si svůj vlastní stát a dnes by se namísto zbytečného krveprolití mohli Ukrajinci s s dobasskými Rusy scházet v podobně přátelské atmosféře jako my se Slováky.
A vice versa - pokud bychom se my v roce 1992 zachovali jako majdanští pučisté a zakázali Slovákům používat jejich jazyk ve školách a na úřadech, několik desítek jich upálili kdesi v Nitře a vyslali tam armádu, abychom je silou udrželi ve společném státě, v němž už oni nechtěli žít, tak jsme s velkou pravděpodobností skončili u občanské války. Slovensko by nakonec svou samostatnost stejně vybojovalo, ale naše národy by se navzájem nesnášely dalších sto let.
Neměli bychom proto tesknit, že jsme se v roce 1992 vydali každý svou vlastní cestou - měli bychom na tuto naši civilizovanou dohodu být právem hrdí a dávat ji celému světu za vzor.
Slováci chtěli vlastní stát a je dobře, že jej mají. Ze srdce jim to přeju. I díky tomu jsme si totiž zachovali blízké přátelské vazby, jež nemají ani v globálním měřítku obdoby.
Máme mezi sebou skvělou komunikaci, umíme perfektně spolupracovat, a když už mezi sebou bojujeme, tak jedině na ledě s hokejkami.
Kde navíc povětšinou vyhráváme.
A pokud v nejbližší době nevyhraje u nás volby nějaký další bruselský lokaj typu Fialy, nebo u nich typu Šimečky, tak tomu bude i nadále.
Na tento pevný přátelský vztah, jenž jsme si udrželi od roku 1993 až dodnes, můžeme být skutečně právem hrdí a dávat jej za vzor všem ostatním.
Dokázali jsme celému světu, že vzájemný respekt, otevřená komunikace a ochota dosáhnout řešení i za cenu ústupků z obou dvou stran, je tím nejlepším základem pro mimořádně vřelý vztah mezi oběma národy.
A že i takto spletitou situaci lze řešit bez násilí a bez zbraní.
