Ať nevybledne památka na udatné obránce Prahy, kteří položili život v boji za vlast. Druhá světová válka se naší rodiny dotkla až v roce 1945. Ve středu 14. února bombardovali Američané Prahu. Nejvíce to odneslo okolí Karlova náměstí a Vinohrady.
Otec pracoval jako typograf v tiskárně poblíž Flóry v Čáslavské ulici. Když se přibližovaly výbuchy padajících bomb podél dnešní Vinohradské ulice, běžel s ostatními do krytu. Naštěstí až k nim ta zkáza nedorazila.

Bomby spadly také na Vyšehrad, Náměstí Hrdinů a pankráckou vozovnu. Ptal jsem se kdysi matky, kde v té době byla. Řekla mi, že šla právě se mnou v kočárku ulicí Na Pankráci. Když to začalo padat, schovala se pouze za roh u náměstí.
Po válce jsme jako kluci lezli do protileteckého krytu, který se nacházel přibližně v místě dnešní stanice metra Pankrác. Měl údajně sloužit dělníkům z blízké Janečkárny. Pamatuji si, že šlo o dlouhé chodby, které osvětlovalo denní světlo malými čtvercovými otvory ve stropě. Kryt nebyl příliš hluboko pod zemí. Lezli jsme tam s kluky přes hromady hlíny a vyhýbali se velkým loužím vody.
Povstání
Když vypuklo Pražské povstání, vyrostly na Pankráci barikády a začalo se střílet. Ženy s malými dětmi z našeho domu odešly do sklepa, včetně mě. Matka mi pak vyprávěla, že se večer vrátila do našeho bytu, kde něco pekla. Jakmile jen trochu rozsvítila, někdo začal na náš dům z protějšího bloku pálit. Vedle v domě zase bydlel můj kamarád a pozdější spolužák Bohuslav Konopásek. Když ho jeho babička během revoluce nesla v náručí, začal náhle brečet. Měl totiž prostřelenou ruku. Ještě dlouho po válce pak byly vidět v nejvyšším patře protějšího domu v Sevřené ulici soustředěné zásahy, jak se někdo snažil odstřelovače zlikvidovat.
Oběti Pražského povstání zhruba v místech, kde dnes stojí moderní sídlo firmy Avast. V pozadí je vidět částečně vypálený dům na nároží ulic Hvězdovy a 5. května.
V pondělí 7. května dobyli naši část Pankráce Němci, nejspíše z bojové skupiny Wallenstein. Vyvedli ženy s dětmi z našeho sklepa a poslali je za sebe směrem ke Krči. Matka mi říkala, že venku viděla na zemi ležet zastřeleného JUDr. Pospíchala, který bydlel v bytě nad námi. Ženy s dětmi se postupně dostaly až na Krčský hřbitov. Moje sousedka Dáša, o šest let starší než já, mi později vyprávěla, že si myslela, že na hřbitově svoji pouť definitivně ukončíme. Nakonec jsme se ve zdraví dostali až k jedné vile nad krčským údolím, jejíž obyvatelé nás pustili dovnitř. Tam jsme přečkali až do 9. května.
Když jsem se později matky ptal, ve které vile jsme to vlastně byli, říkala, že poblíž ní stála dělostřelecká baterie. Zjistil jsem, že taková baterie byla jihovýchodně od dnešní stanice metra Budějovická. To znamená, že jsme nejspíše byli v některé vile v tehdejší ulici K Habrovce nebo U Habrovky.

A ještě něco. Když se mnou moje matka utíkala z našeho domu, měla na sobě teplákovou bundu s velkým V na prsou, což bylo označení vysokoškolského sportu. Velké V ale používali také spojenci i Němci jako znamení očekávaného vítězství. I Churchill občas ukazoval na prstech „viktorku“. Až později si matka uvědomila, že to Němci v tehdejší situaci mohli považovat za provokaci a pěkně s námi „zatočit“.
Setkání po letech
Později jsem se s těmi, kdo zahynuli během Pražského povstání a o kom dnes píši, setkal znovu. Byl to jak JUDr. Jan Pospíchal z našeho domu, tak syn holiče Štrobla, kterému nebylo šestnáct, ale sedmnáct. I ti, kterým nejspíše patřila firma „Kočárky Zima“. Vzhledem k tomu, že všichni byli členy fotbalového klubu Viktorie Nusle, objevil jsem jejich jména pohromadě na jednom pomníčku. Stojí v areálu TJ Pankrác na Družstevním ochozu.
Karel Žítek

Sepište i vy svoje vzpomínky na Vyšehrad, Nusle, Nové Město nebo Podolí. Anebo zapátrejte po starých fotografiích. Rád oboje zveřejním. Pište mi na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!






